Výroky I aneb O veřejném prostoru

V pořadu o venkovních sochách, plastikách, mozaikách v dobách socialismu a tehdejší estetice veřejného prostoru vůbec uvedl Pavel Karous z Umprum zhruba toto:
"Ten režim byl ze své podstaty orientovaný na veřejný prostor. Pochopitelně to dělal někdy dost špatně, ale tím, že tomu věnoval energii, čas a peníze, tak ten veřejný prostor skutečně nějakým způsobem fungoval. Ti urbanisti tehdy, to nebyli pouze komunisti, byli zároveň i vzdělaní odborníci a měli nějaký plán, protože měli ideu, že lidi budou v těch obytných buňkách vlastně jen přespávat a jinak budou žít tím veřejným komunistickým životem. Což je v opozici proti tomu, jak funguje tenhle raný kapitalismus, který se snaží člověka z veřejného prostoru vytlačit a zatlačit ho do nějakého prostoru, kde platí za to, že tam je."


















Prolézačka Sputnik, Zdeněk Němeček, 1960. Po 48 letech provozu odstraněna ze Stromovky, nyní v soukromé zahradě u vily na Babě.

David Černý tamtéž dodal: "Dneska se do veřejného prostoru ty zajímavé věci, v kontextu současného umění, nedostávají, narozdíl od té doby, kdy sice byly nějakým způsobem poplatné, ale přece jenom existovaly."













Fontána s reliéfní stěnou u vodárny, Eduard Hájek + arch. M. Brejcha, Horní Měcholupy, 1983. Ústřední chromovanou kouli jaksi odvál čas.

A ještě jednou Karous: "Vždycky by měla být věc méně kvalitní nahrazena věcí kvalitnější."














Kovový reliéf na fasádě ZŠ Plamínkové, Praha 4 byl při nedávné rekonstrukci odmontován a nahrazen neumělým obrázkem basketbalového míče. Nejspíš pro lepší orientaci tupých žáků.

Aseptický kostel Wagnerův

Dneska jsem v časopisu Der Architekt, roč. 1908 zahlédl zajímavý snímek modelu kostela. A protože to nebyl ledajaký kostel, ale jeden z mých nejoblíbenějších, trochu jsem zavzpomínal na své cesty do Vídně za stavbami Otto Wagnera (1841–1918). Zakladatele moderní středoevropské architektury jistě není třeba dlouze představovat. Na vídeňské Akademii výtvarných umění vychoval plejádu mladých umělců, kteří dál šířili jeho myšlenky a stávali se průkopníky nové tvorby ve svých zemích. Za všechny nechť jsou jmenováni Jan Kotěra, Josip Plečnik, Leopold Bauer, Josef Hoffman nebo Marcel Kammerer. Sám Wagner se však k formulování nosných principů architektonické moderny dopracoval teprve postupným vývojem – řadu staveb projektoval ještě v duchu historizujících stylů. Na přelomu století už tvořil v duchu rostlinné secese a později dekorativnost v jeho návrzích ustupuje, respektive se zjednodušuje do geometrických tvarů a prvků.


















Otto Wagner, model kostela sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1904

Příležitost uplatnit své myšlenky v sakrální architektuře získal Wagner poté, co zvítězil v soutěži na psychiatrickou léčebnu ve Steinhofu. Na úpatí Vídeňského lesa postupně vznikl podle jeho koncepce velkolepý areál s nemocnicí a systémem pavilonů. Zdejší budovy jsou symetricky uspořádány kolem středové osy, pro jejíž zakončení v nejvyšším místě komplexu Wagner vyprojektoval v letech 1902–1904 kostel sv. Leopolda (vysvěcený v říjnu 1907). Stavba se rozkládá na půdorysu řeckého kříže a svým výrazem propojuje nejmodernější dobové tvůrčí principy s odkazem k byzantské architektonické tradici.














Otto Wagner, kostel sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1904, celkový pohled

Centrální prostor kostela překlenula majestátní kupole, jejíž ocelovou kostru pokrývají měděné, původně pozlacené desky. Kostel je obložen bílým mramorem a ozdoben drobnými měděnými prvky. V hlavním průčelí vyniká dvojice zvonicových věží a netradiční vstupní část. Portál je ztvárněn jako samostatný baldachýn na bronzových nosičích. Čtyři mohutné sloupy, které touto konstrukcí procházejí, nesou postavy andělů od sochaře Othmara Schimkowitze.


















Otto Wagner, portál kostela sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1907

V zářivém, secesně zdobeném interiéru kostela převládá bílá a zlatá barva. Mezi hlavní zásady Wagnerovy moderní architektury patřil důraz na čistě racionální utváření a účelnost stavby a proto v návrhu kostela upřednostnil funkční a hygienická hlediska před estetickými. Zaměřil se na kvalitní akustiku a viditelnost, jednoduchost úklidu a čištění nebo přehlednost uspořádání lavic kvůli případným problémům s neklidnými pacienty. Praktickému pohodlí sloužila celá řada drobných technických řešení, jako například speciální zpovědnice pro špatně slyšící nebo modernizace nádob na svěcenou vodu, ve kterých Wagner spatřoval nebezpečí infekce.
Pod vlivem Wagnerovy stavby vyrostly i v jiných městech monarchie obdobné kostely. Kdo to má do Vídně daleko, nechť tedy zamíří aspoň do Kroměříže. V letech 1905–1908 vyrostl také zde areál moderní psychiatrické léčebny. Jeho budovy projektoval architekt Hubert Gessner, jeden z prvních Wagnerových žáků. V areálu se nachází kostel sv. Cyrila a Metoděje, který se tomu Wagnerovu velice podobá. Kamarád Milda si dal loni při naší cyklojízdě tu práci a hezky ho pro vás vyfotografoval, takže mu poděkujme…














Hubert Gessner, kostel sv. Cyrila a Metoděje, Kroměříž, 1905-1908

Dekapitace Jana Žižky z Trocnova

Onehdá mi před návštěvou biografu vyzbyl nějaký čas, i rozhodl jsem se tedy podniknout waldgang ze Staromáku až do Aera. Cesta to byla po všech stránkách poučná, ale největší překvapení poslední dobou zažívám na hoře Vítkov. Po nečekaném uzavření nedávno vybudované kavárny v památníku na mě tentokrát čekal husitský vojevůdce v póze připomínající spíše oběti Staroměstské exekuce z roku 1621. Nevěřícně jsem zíral - Žižka skutečně nemá hlavu a otvor do hrudního koše kryje mu prostá stříška jak ukradená z kterési ptačí budky!


















Bohumil Kafka, pomník Jana Žižky na Vítkově, 1941

Chvíle němého úžasu ale záhy vystřídal pocit uspokojení. Kéž by to takhle chtělo pokračovat dál... Monumentální Žižkovu sochu od Bohumila Kafky (1932 zadání díla - 1937 model v životní velikosti - 1941 odlití - 1950 slavnostní odhalení) jsem neměl nikdy rád, ale teprve nedávno, při výzkumech ke své dizertaci, vyjevil se mi zajímavý paradox. Kafkův Žižka neblaze proslul hypernaturalistickým ztvárněním - sochař se snažil, aby každý detail naprosto přesně odpovídal husitské době, vše konzultoval s nespočtem odborníků a historiků. "Celá tato pečlivost působí až groteskním dojmem, jde tu však pouze o extrémní důsledek ´zvědečtění´sochařské práce, k němuž svedl vývoj realistického sochařství na jedné a kritického pozitivistického dějepisu na druhé straně." (Z. Hejda, J. Pokorný - Pomníky a zapomníky). Zcela v protikladu ke Kafkově tvůrčímu přístupu je však celkové ideové pojetí a koncepce pomníku pro dané místo na vrcholu Vítkova, která nemohla být vadnější, nemohla být více ahistorická.
Události bitvy na Vítkově (14. července 1420), při které Žižka s nepočetnou skupinou spolubojovníků porazil vojsko císaře Zikmunda, měli poněkud jiný charakter, než vyjadřuje stávající jezdecký pomník. Husité zde bránili dva opevněné sruby a výborně využívali znalost terénu, takže se zdařil výstup pomocného oddílu prudkým svahem na místo bitvy. Následoval úspěch pěších bojovníků proti neohrabané nepřátelské jízdě. Pokud bychom chtěli věc posuzovat z přísně historického pohledu, tak právě na Vítkov se Žižkova jezdecká socha hodí se všech památných míst spjatých s jeho jménem snad nejméně.
Uvědomili si to už v roce 1913, kdy proběhla první soutěž na Žižkův pomník, dva mladí umělci - architekt Vladimír Fultner (1887-1918) a sochař Ladislav Kofránek (1880-1954). Ve svém návrhu, za nějž nakonec obdrželi třetí cenu, nevzdali hold Žižkově osobnosti jako takové, ale konkrétnímu bojišti a hrdinským činům s ním spjatým. Už jen kvůli tomu, nehledě na skvostnou kubistickou architekturu Fultnerova podstavce, měl dnes na Vítkově stát Kofránkův, nikoliv sedět Kafkův trocnovský zeman.










Vladimír Fultner - Ladislav Kofránek, návrh pomníku Jana Žižky na Vítkově, 1913

Špalek hoří!

Jubilea významných událostí už stejně nikdo nebere jako osvětový vzorec pro poučení, tak proč je nepojednat trochu bulvárněji...
Dnes uplynulo přesně 100 let, co na hradeckém Velkém náměstí, v samém srdci historické zástavby, vyhořel dům velkoobchodníka suknem V. J. Špalka. Požár vypukl v krámě, který si pronajímal p. Řezáč, a "příšernou rychlostí" se rozšířil prakticky po celém domě až zachvátil i lepenkovou střechu. Účetní v obchodě prý stačil jen vyhodit několik obchodních knih a sám sotva vyskočil. Vše se odehrálo během sobotního rána, krátce po deváté hodině - na náměstí zrovna probíhal trh, čili nechybělo široké obecenstvo.













Hořící dům obchodníka V. J. Špalka, Velké náměstí, 23. 7. 1910

Požár snad vznikl neopatrností učně, který zavinil vznícení rozlitého lihu, podle jiné verze odhodil sirku či doutník do lihu na podlaze někdo ze zákazníků. Dům kupodivu po požáru nevypadal nejhůř, ale první patro bylo označeno za zdevastované vodou. Pan Špalek nelenil a už třetí den nechal objekt strhnout, škoda byla částečně krytá pojistkou. Připadá vám to, až na onu exponovanou lokalitu, pořád jako banální historka?













Dům obchodníka V. J. Špalka (čp. 141) po požáru.

Pokud bychom se podívali z nadhledu, třeba z ochozu Bílé věže, vypadal by půdorys celého případu možná trochu jinak. Špalkovic rodinná firma měla tradici dlouhou přes sedm desetiletí a po takové době stále jenom jednopatrový dům, široko daleko nejnižší. Na honosném rynku vypadal jako chudý příbuzný. No slušelo se to, když jeho majitel zrovna zastával důležitou funkci v místní hospodářské Ústředně, seděl v městském zastupitelstvu a stejně tak ve správní radě Záložního úvěrního ústavu? Od června 1910 se navíc na vedlejším pozemku přes ulici chystala výstavba čtyřpatrového bankovního paláce. Špalek proti takovému sousedovi nejdřív protestoval, ale ten nečekaný požár jeho uvažování obrátil. Oslovil tedy čerstvě třiadvacetiletého architekta Vladimíra Fultnera, který mu navrhl obdobně "výškovou" budovu, a městská rada překvapivě (!) během necelého měsíce od požáru(!) stavební záměr posvětila. Proti oběma domům se sice zvedla silná protestní vlna, poukazující na zničení "starého rázu" náměstí, ale to vše mělo pouze odkladný efekt.


















Klub Za starou Prahu varuje před chystanou výstavbou v severní frontě náměstí, září 1910, nový Špalkův dům nalevo.

Fultner podnikl některé drobné úpravy, kterými zatlačil vrchní patro do mansardy, ale ve výsledku se Špalek konečně mohl pochlubit honosným obchodním a obytným domem, který důstojně reprezentoval jeho významné postavení ve společensko-ekonomické hierarchii Hradce. Vyšla mu onoho 23. července šťastná hvězda, nebo lidé byli a jsou pořád stejní? Já o tom raději oportunisticky neuvažuji - hlavně, že mohl Vladimír Fultner uplatnit svůj talent...













Vlevo Špalkův obchodní dům, Vladimír Fultner, 1910-1911, vedle napravo bankovní palác Záložního úvěrního ústavu, Osvald Polívka, 1911.

Architektonický hip hop

Tuhle jsem se začetl:
-"Praha zatuhla nejen přehnanou ochranou historie, ale i vpádem kapitalismu... Architekti byli dřív radikálnější. Dnes se všechno podřizuje investorům a nejlevněji vycházej hranatý jednoduchý tvary, zatímco architektura 60. a 70. let měla tendenci rozbít tvar kostky, vznikaly expresivnější stavby, tvarově barevnější."

-"Dlouhodobě taky sleduju soutěže pro pražskej veřejnej prostor a vždycky mě fascinovalo, že na třetím, čtvrtým místě se často objevila jedna geniální věc, tři byly dobrý, ale vítězná varianta byla vždycky přizdisráčská debilita. Skutečnej důvod je podle mě ten, že ve společnosti panuje atmosféra nezájmu a nekonfliktnosti. Naší pasivitou jsme uvolnili přístup ke korytům lidem, který stojej jen o to, aby se nic neřešilo, bokem odtekly nějaký peníze a hlavně aby nebyl skandál. Komunální politika se často dělá takovým taxikářským způsobem, o uměleckejch a městotvornejch projektech rozhodujou i lidi, který za svoje kulturní vyžití považujou muzikál v Divadle Kalich."


















Někdy to samozřejmě dopadne i tak, že geniální je vítězný návrh, zatímco myšlení odpovědných politiků odéeskové... Jan Kaplický, soutěžní návrh Národní knihovny - Oko nad Prahou, 2006

"Pomník obětem války na pražským Klárově je příklad totálního průseru - David Černý sice vyhrál soutěž na jeho realizaci, ale po jedný jeho větě "Mrtvej komunista, dobrej komunista" ho shodili a dosadili místo něj plastiku Vladimíra Preclíka - jeho řešení vypadá jako z roku 1974, působí jako normalizační blbost."


















Vladimír Preclík, pomník obětem druhého odboje, Klárov, 2004 - 2. cena, ale realizace












David Černý, vítězný návrh na pomník obětem druhého odboje, 2004, nerealizováno. Po uvedeném výroku odsoudil Svaz bojovníků za svobodu Černého "vypjatý antikomunismus", který si prý neslučuje s duchem odboje. Radní Prahy 1 tento verdikt podpořili a s Černým se rozloučili.

-"Vím, spousta lidí Karla Pragera nenávidí. Ale podobně nenáviděná je často i televizní věž, která se pomalu stává ikonou Žižkova... Neříkám, že Prager byl anděl, spíš šlo o obrovskýho egomaniaka, kterej si razil cestu jako buldozer, ale jeho architektura není komunistická. Od socialistickýho realismu upustil hned v začátcích a navazoval na progresivní světový tendence. Byl největším vývojářem své doby, mnoho jeho nerealizovaných projektů má v sobě prvky avantgardy a utopie."















Karel Prager, budova Federálního shromáždění (nyní Národní muzeum), 1966-1973. Málokdo už dnes ví, že Pragerova je pouze ona ocelová konstrukce, reprezentující pozdní bruselský styl. Čtyři sloupy ji vynášejí nad původní budovu Pražské peněžní burzy, kterou navrhl v roce 1938 Kotěrův žák Jaroslav Rössler. Právě tato elastická slohová symbióza dokládá Pragerovu velikost...


















El Lisickij, návrh horizontálního mrakodrapu, 1927 - Pragerova sovětská konstruktivistická inspirace?

-"Generace šedesátejch let uvěřila, že přichází nějaká budoucnost. Pak ale přišlo silný vystřízlivění. Teď mám pocit, že zase pomalu přichází doba, kdy se dá v budoucnost uvěřit. Vidím, že po neofunkcionalistický střízlivosti se tvary znovu rozpadaj. Hledají se nový architektonický ikony pro světový metropole, z nejlepších architektů se stávají globální autority. Vezměte si, co způsobila Fosterova okurka Swiss Re v Londýně či Gehryho muzeum v Bilbau - staly se z nich určitý logotypy města. Podobnou službu Praze 21. století mohla prokázat knihovna od Kaplickýho."


















Jan Kaplický, Hauer-King House, Londýn, 1994

Tipnete si autora předchozích postřehů? Je jím raper a grafiťák Vladimir 518 (Peneři strýčka Homeboye). Kromě jiného se zajímá o architekturu - dělal třeba komiks pro časopis Era 21 a stvořil inscenaci Karel Gott Prager. Rozhovor, z něhož cituji, stojí za přečtení komplet (graffiti, squaterství atd., Respekt 26-27/2010).

Hold věži

Pan architekt Václav Aulický to tehdy na Žižkově provedl dokonale, což lze poznat i od nás z Horních Měcholup. Příště se to snad podaří dokumentovat lépe než od stolu přes upatlané okno...













Václav Aulický, vysílací věž Žižkov, 1985-1992, v popředí Primátor English Pale Ale, pivovar Náchod, 2010

Tyjátr

Ostravaci přivezli vtip, že prý jaký je rozdíl mezi Hradcem a jogurtem - v jogurtu je aspoň trochu živé kultury... Ale občas se zadaří i na maloměstě, jak dokládá tradiční a už i renomovaná divadelní přehlídka (vždy posledních deset červnových dní). Vyrazit v jejím průběhu takhle večer do centra obnáší překvapivý zážitek plných zahrádek a jiného lidského hemžení, široce rozprostřeného artistického dění (divadlo se hraje prakticky na každém rohu) a uvolněné atmosféry přívětivých Žižkových sadů. Trochu to připomíná Vary, snad v ještě civilnější podobě bez hvězdného odlesku a vtíravých oficialit. Nebýt slavnostně nastrojeného publika, které vycházelo z Klicperova divadla, člověk by si ani neuvědomil "vážnost" situace.














Viktor Weinhengst, Klicperovo divadlo (původně Městské), 1885

Ale samozřejmě, že v popředí zájmu všech zúčastněných je divadlo - hradecký Drak umí bezvadně bavit malé děti i jejich rodiče zároveň, teenageři z Kouřimi zvládnou Mazaného Filipa možná lépe než Marhoul s Hanákem a herci ostravského divadla Petra Bezruče dokážou na profesionální výkon naroubovat vtipnou festivalovou improvizaci...













Může si člověk uchvácený mnohovrstevnatou krásou Thálie všímat za této kulturní konstelace i jiných doprovodných aspektů? Velice dobře lze třeba pozorovat proměnu a rozšířenou nabídku stravovacích zařízení (proč třeba tzv. luxusní restaurace neprodávají pivo v kelímku i mimo festival?), ale já se v několika málo volných chvilkách věnoval i festivalové architektuře. Na nádvoří Nového Adalbertina (bývalá jezuitská kolej) přivezli z fotbalového stadionu kus montované tribuny, takže obklopeni barokem a s pivem v ruce mohli jste hercům fandit jak v 1. lize.














Václav Rejchl, divadlo Drak (původně Studentský domov), 1922-1923


















Šapitó v sadech bohužel nebylo cirkusově rozměrné a konstukce z ocelových tyčí nutila diváky kývat se podle pohybu herců (i to ale mělo své sousedské výhody). Pak tu máme divadlo Drak, původně studentskou kolej, která ve svém klasickém tvarosloví nese určité ostýchavé znaky rondokubismu. Stěny v sále jsou docela vkusně obloženy různými dveřmi od starých skříní a pelestmi. Činili se také projektanti pouličních stánků, takže když jsem si ráno dával u Žida kafe, nalejvalo mi ho v potu tváře pět statných chlapů...

Lízátka

Na hradeckém, přesněji řečeno malšovickém stadionu se po sedmi letech bude opět hrát nejvyšší fotbalová soutěž (slavícího kamaráda Bufta jsem nasnímal takto: www.youtube.com/watch?v=e2CodenYBcQ). Ale má to háček - postupné zostřování technických předpisů se v posledních letech příliš nesnoubilo s laxností zdejších bafuňářů. Výsledkem jsou poměrně hluboké vrásy ve tváři 45leté dámy i fakt, že původní kapacita 25 000 míst k sezení v nové sezóně klesne na pouhé 4 000 (lavice už nevyhovují nárokům a na větší počet sedaček nejsou peníze). Přitom od šedesátých let patřil tento svatostánek k nejzajímavějším u nás, byť jak napovídá název - Všesportovní stadion - museli se o něj fotbalisté vždycky dělit (většinou s atlety, jiný sport jsem tam nikdy neviděl).














Na Spartu nebo Slavii si kdysi člověk neměl kam sednout.

Architekti Steiner a Čížek unikátním způsobem ušetřili na betonu, když tribuny po téměř celém obvodu vybudovali na navážkách zeminy. O to víc pak vrazili do jejich kompletního osazení lavicemi - nebyl zde tedy žádný sektor ke stání, tehdy jev zcela nevídaný. Projektanti se rozmáchli i v prostorovém uspořádání, hřiště velkoryse olemovali škvárovou běžeckou dráhou a další parkovou úpravou, takže celý areál připomínal spíše letiště. Hráči tedy nebývají moc vidět a přes strniště profukuje, ale korzo kolem stadionu přesně zaplní poločasovou přestávku...Zlatý konstrukčním hřebem pak byla instalace obřích světelných těles, pověstných "lízátek", které se při své výšce (téměř jako Petřínská rozhledna) a charakteristickém tvaru staly jednou z hradeckých dominant. Celý sportovní ráj doplnila elektronická tabule Nisasport o velikosti rodinného domku a několik uměleckých skulptur z plechu včetně lavóru pro olympijský oheň.



Všesportovní stadion, pohled z hlavní tribuny. Již pouze nezřetelná je zarostlá škvárová dráha.














Zadní pohled na hlavní tribunu - přírodní val. Křoviny po pravé straně vždy plnily specifickou funkci...

No, jako malí jsme se tady pěkně vyřádili, přibližně v letech 1985-1995 jsme příslušeli do fandovského kotle a zažili nejeden tuhý boj o sestup. Někteří z nás měli dokonce tu čest předvést na posvátné ploše svůj vlastní sportovní výkon. Pravda, na středoškolské olympiádě jsem sice ve vrhu koulí moc nezářil, ale na rozdíl od kamaráda Mildy, který třikrát hodil místo vrhnul, jsem měl alespoň nějaký platný pokus. V deseti jsem tu trénoval na okresní kolo spartakiády a v patnácti jsem se na přilehlém dopravním hřišti učil jízdě na fichtlovi.
Po dlouhé době se tedy černobílí opět vzmužili a přivedli lízátkové království do spolku privilegovaných. V ohradě obrůstající otavou, kde naše stará vstupní brána od sauny už dávno zarezla, se proto nyní flikuje - mj. se montují laciné plastové sedačky do předepsaného minimálního počtu a do trávníku se zahrabává vyhřívání. Vypadá to na kvalitního potěmkina, ale vrabci na oprýskané střeše hlavní tribuny si prý už štěbetají něco o nové hypermoderní aréně u Orlice. To ale pro nás nostalgiky není téma...


















Turnikety, vyrobené ve Vlašimi v roce 1986, stále sčítají diváky.

Variace na temný kostel

Onehdy jsem zažil Noc s architekturou, což obnášelo celonoční putování po pražských pamětihodnostech, které obvykle nebývají příliš vstřícné ke sprosté veřejnosti (např. Tančící dům). Končilo se nad ránem v Plečnikově kostele Nejsvětějšího Srdce Páně - příjezd v šest, ale kostelníka bylo lze probudit až v sedm, a proto následoval hromadný spánek většiny účastníků na okolním pažitu. Nutno ale říci, že závěrečná prohlídka korunovala veškeré naše somnambulní snažení - výstup do věže po takřka funkcionalistických rampách ve slunečním oparu pronikajícím okrouhlými hodinami neměl chybu...To páteční Noc kostelů se od počátku jevila stravitelněji, protože většina objektů avizovala zavíračku o půlnoci. Naplánoval jsem návštěvu těch, jejichž interiéry jsem dosud nepoznal. Kostel sv. Ludmily na náměstí Míru od Josefa Mockera (postaven 1883-1893) ve mně pokaždé upevní dojem, že sakrální novogotika snad ani nemůže být invenční a autorsky věrohodná, vždy z ní tak nějak čouhá ta nápodoba a "umělost". Trochu mě ukonejšila alespoň vnitřní výzdoba v beuronském stylu a portál s Myslbekovým reliéfem.
Následoval sv. Jakub, středověký chrám, později barokně opláštěný a vyfutrovaný. I přes oslnění vším tím zlatavým třpytem a oblouznění varhanním koncertem (úžasná akustika!) vydobyl jsem si v davu prostor k obdivu skutečné nádhery, kterou představuje náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic (pomník od Fischera z Erlachu, bůh času Chronos od Brokoffa). V Týnském chrámu se nepochybně každému zatají dech, mně bohužel hlavně z toho barokního valeného stropu hlavní lodi...















F. M. Brokoff, Chronos, 1714-1716

Česká architektura historizujících slohů schytala v minulosti nejednu dobře mířenou kritickou ránu (např. viz výše), ale i z této břečky lze vytáhnout nejednoho skutečného mistra. Patřil k nim Antonín Barvitius (1823-1901), který k nám přivezl a originálně zpracovával ducha italské renesance (např. vila Moritze Gröbeho). Jeho kostel sv. Václava na Smíchově (1881-1885) s fasádou, která kombinuje omítané konstrukční prvky s režným zdivem, mám v Praze asi nejraději. Jakási variace starokřesťanské baziliky působí zejména svým úsporně zdobeným interiérem s výrazně tlumeným osvětlením. Tahle ponurá atmosféra, nevím proč, mi vždy připomínala knihy Ladislava Fukse, nebo naopak - jeho temné, bizarní až makabrózní texty, tu s nádechem fantasmagorické grotesky (Myši Natálie Mooshabrové, Variace pro temnou strunu), mě z nějakého důvodu přenášely anachronicky do doby před rokem 1900 s jejími lidmi i architekturou (hlavně tou funerální)...Každopádně prohlídku kostela vřele doporučuji i nezdolným optimistům, zejména takhle v noci to bylo úchvatné - jen jsem nábožně seděl, poslouchal zajímavé historky (třeba jak se muselo ubourat jedno křídlo Dientzenhoferovy Portheimky, aby se kostel vešel, a pak vyhloubit sedmimetrové základy v pobřežní navážce) a kochal se hodnotnými artefakty (sv. František od Čeňka Vosmíka na bočním oltáři či freska Poslední večeře, věnovaná smíchovským akc. pivovarem). Když už jsem před půlnocí jako fuksovský Míša začal rozmlouvat s tanečnicí ve skleněné vitríně, medvědem, na kterého tak ráda kouká, a zarámovanou vídeňskou babičkou, bylo třeba vyvinout značné úsilí k návratu do bdělého stavu a domů...














Antonín Barvitius, kostel sv. Václava, Smíchov, 1881-1885, detail hlavního průčelí

Gočárovo hradecké snění

Hradec Králové (staromódně Königgrätz, módně HK - ejdž kej) je moje město, duševně jsem se tu narodil a fyzicky dorůstal. Nemá cenu dlouze vykládat, jakým věhlasem tato metropole Horního Polabí slyne. Dendrologové z celé republiky znají Jiráskovy sady, akvaristé pořádají výpravy do Obřího akvária, entomologové plundrují lokalitu Plachta a katolíci piknikují na náměstí Jana Pavla II. Naproti tomu normální člověk se spíše opájí zdejší hodnotnou architekturou, zejména tou předválečnou. Tehdy se město stalo výkladní skříní českého stavebního umění "od moderny k funkcionalismu" a stěžejní role v tomto procesu připadla Josefu Gočárovi (1880-1945).
V Hradci provedl několik úžasných staveb, k nimž patří schodiště na Velké náměstí, sbor kněze Ambrože, Anglobanka, koželužská škola nebo komplex školních budov poblíž Hučáku. Ani architektu jeho génia však nemohlo být dopřáno, aby realizoval veškeré své návrhy. A právě neuskutečněné architektonické a urbanistické projekty, které Gočár vytvořil pro Hradec, představuje až do října Muzeum východních Čech. Výstava Sny a vize má možná trochu trendy název (měli už tehdy umělci "vize"?) a komorní rozměr, ale k vidění jsou zajímavé exponáty včetně několika modelů. Vše precizně instaloval David Vávra, který si navíc nádherně pohrál s jednou vychytávkou. Velmi se mu zalíbil funkcionalistický návrh městské galerie, kterou dokonce na přednášce doporučoval i po těch téměř 80 letech přivést k životu. Podobného štěstí jako Brno, kde byla Zemanova kavárna z roku 1925 v roce 1965 stržena a v roce 1995 znovu postavena, se ale u Labe nejspíš nedočkáme, a tak se radujme alespoň z iluze. Ze sálu Kotěrova muzea, kde výstava probíhá, lze totiž oknem dohlédnout na parcelu, jež byla původně pro galerii určena. Vávra v něm tedy vyvěsil plátno s překresleným návrhem a návštěvník si tak může poměrně se zdarem představit tuto budovu na pozadí dalších funkcionalistických staveb (sokolovna, lázně).














Josef Gočár, Městská galerie v HK, 1930-1932














Josef Gočár, Městská galerie v HK, 1930-1932, model

A v této souvislosti stojí v muzeu za pozornost ještě jedna netradiční expozice - v rámci vlastního projektu Můj Gočár se studenti Střední uměleckoprůmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku pokusili pomocí fotografie definovat svůj vztah k velkému tvůrci. V příšeří schodiště jsou k vidění naprosté banality i dílka invenční a podařená, ale snímek, který naznačuje vliv Gočárových staveb na současnou hradeckou architekturu, mě skutečně nadchl (gymnázium křížené s knihovnou).


















Můj Gočár, autor Ondřej Lalák

Fotografie a zločin

Na úvod by se asi slušelo naznačit, o co zde kráčí. Občas mám potřebu utrousit nějakou poznámku k architektonickému hemžení a po letech blouznivého snění jsem se konečně i já stal spoluvlastníkem digitálního werglu. Ideální to kombinace k vytvoření památníčku, kde bych konzervoval a trochu třídil svoje myšlenky a dojmy. A pro zbloudilce, kteří by sem snad zavítali, z toho může kynout jakási inspirace, třeba k výletu. Pouhé prohlížení obrázků totiž nestačí. Vždyť podle Adolfa Loose "z fota vyjde vždy něco jiného...fotografie odhmotňuje...nepovídá nic, jen kreslí více či méně hezké obrázky...klame...a naši architekti jsou vychováváni a vyrůstají jen a jen z této metody klamání, svou proslulost zakládají na pěkných výkresech a krásných fotografiích".
Nejdůležitější je zkrátka kontext - jak ta která stavba komunikuje se svým okolím, jak se navzájem ovlivňují a dotvářejí. Pravou podstatu takových vztahů lze odhalit jen při osobní návštěvě přímo v daném místě. Kdo nebyl v Libodřicích, z reprodukcí Bauerovy vily těžko pozná, jak tuto při bližším zkoumání tuctovou kubistickou architekturu pozvedlo zasazení do dekorativně ruderálního areálu ekonomicky rozklíženého rolnického družstva. Čili nespokojte se s tím, co uvidíte na monitoru, vždy požadujte všestranné poznání zveřejněných skvostů!














Josef Gočár, Bauerova vila v Libodřicích, 1912-1914