Lízátka

Na hradeckém, přesněji řečeno malšovickém stadionu se po sedmi letech bude opět hrát nejvyšší fotbalová soutěž (slavícího kamaráda Bufta jsem nasnímal takto: www.youtube.com/watch?v=e2CodenYBcQ). Ale má to háček - postupné zostřování technických předpisů se v posledních letech příliš nesnoubilo s laxností zdejších bafuňářů. Výsledkem jsou poměrně hluboké vrásy ve tváři 45leté dámy i fakt, že původní kapacita 25 000 míst k sezení v nové sezóně klesne na pouhé 4 000 (lavice už nevyhovují nárokům a na větší počet sedaček nejsou peníze). Přitom od šedesátých let patřil tento svatostánek k nejzajímavějším u nás, byť jak napovídá název - Všesportovní stadion - museli se o něj fotbalisté vždycky dělit (většinou s atlety, jiný sport jsem tam nikdy neviděl).














Na Spartu nebo Slavii si kdysi člověk neměl kam sednout.

Architekti Steiner a Čížek unikátním způsobem ušetřili na betonu, když tribuny po téměř celém obvodu vybudovali na navážkách zeminy. O to víc pak vrazili do jejich kompletního osazení lavicemi - nebyl zde tedy žádný sektor ke stání, tehdy jev zcela nevídaný. Projektanti se rozmáchli i v prostorovém uspořádání, hřiště velkoryse olemovali škvárovou běžeckou dráhou a další parkovou úpravou, takže celý areál připomínal spíše letiště. Hráči tedy nebývají moc vidět a přes strniště profukuje, ale korzo kolem stadionu přesně zaplní poločasovou přestávku...Zlatý konstrukčním hřebem pak byla instalace obřích světelných těles, pověstných "lízátek", které se při své výšce (téměř jako Petřínská rozhledna) a charakteristickém tvaru staly jednou z hradeckých dominant. Celý sportovní ráj doplnila elektronická tabule Nisasport o velikosti rodinného domku a několik uměleckých skulptur z plechu včetně lavóru pro olympijský oheň.



Všesportovní stadion, pohled z hlavní tribuny. Již pouze nezřetelná je zarostlá škvárová dráha.














Zadní pohled na hlavní tribunu - přírodní val. Křoviny po pravé straně vždy plnily specifickou funkci...

No, jako malí jsme se tady pěkně vyřádili, přibližně v letech 1985-1995 jsme příslušeli do fandovského kotle a zažili nejeden tuhý boj o sestup. Někteří z nás měli dokonce tu čest předvést na posvátné ploše svůj vlastní sportovní výkon. Pravda, na středoškolské olympiádě jsem sice ve vrhu koulí moc nezářil, ale na rozdíl od kamaráda Mildy, který třikrát hodil místo vrhnul, jsem měl alespoň nějaký platný pokus. V deseti jsem tu trénoval na okresní kolo spartakiády a v patnácti jsem se na přilehlém dopravním hřišti učil jízdě na fichtlovi.
Po dlouhé době se tedy černobílí opět vzmužili a přivedli lízátkové království do spolku privilegovaných. V ohradě obrůstající otavou, kde naše stará vstupní brána od sauny už dávno zarezla, se proto nyní flikuje - mj. se montují laciné plastové sedačky do předepsaného minimálního počtu a do trávníku se zahrabává vyhřívání. Vypadá to na kvalitního potěmkina, ale vrabci na oprýskané střeše hlavní tribuny si prý už štěbetají něco o nové hypermoderní aréně u Orlice. To ale pro nás nostalgiky není téma...


















Turnikety, vyrobené ve Vlašimi v roce 1986, stále sčítají diváky.