Variace na temný kostel

Onehdy jsem zažil Noc s architekturou, což obnášelo celonoční putování po pražských pamětihodnostech, které obvykle nebývají příliš vstřícné ke sprosté veřejnosti (např. Tančící dům). Končilo se nad ránem v Plečnikově kostele Nejsvětějšího Srdce Páně - příjezd v šest, ale kostelníka bylo lze probudit až v sedm, a proto následoval hromadný spánek většiny účastníků na okolním pažitu. Nutno ale říci, že závěrečná prohlídka korunovala veškeré naše somnambulní snažení - výstup do věže po takřka funkcionalistických rampách ve slunečním oparu pronikajícím okrouhlými hodinami neměl chybu...To páteční Noc kostelů se od počátku jevila stravitelněji, protože většina objektů avizovala zavíračku o půlnoci. Naplánoval jsem návštěvu těch, jejichž interiéry jsem dosud nepoznal. Kostel sv. Ludmily na náměstí Míru od Josefa Mockera (postaven 1883-1893) ve mně pokaždé upevní dojem, že sakrální novogotika snad ani nemůže být invenční a autorsky věrohodná, vždy z ní tak nějak čouhá ta nápodoba a "umělost". Trochu mě ukonejšila alespoň vnitřní výzdoba v beuronském stylu a portál s Myslbekovým reliéfem.
Následoval sv. Jakub, středověký chrám, později barokně opláštěný a vyfutrovaný. I přes oslnění vším tím zlatavým třpytem a oblouznění varhanním koncertem (úžasná akustika!) vydobyl jsem si v davu prostor k obdivu skutečné nádhery, kterou představuje náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic (pomník od Fischera z Erlachu, bůh času Chronos od Brokoffa). V Týnském chrámu se nepochybně každému zatají dech, mně bohužel hlavně z toho barokního valeného stropu hlavní lodi...















F. M. Brokoff, Chronos, 1714-1716

Česká architektura historizujících slohů schytala v minulosti nejednu dobře mířenou kritickou ránu (např. viz výše), ale i z této břečky lze vytáhnout nejednoho skutečného mistra. Patřil k nim Antonín Barvitius (1823-1901), který k nám přivezl a originálně zpracovával ducha italské renesance (např. vila Moritze Gröbeho). Jeho kostel sv. Václava na Smíchově (1881-1885) s fasádou, která kombinuje omítané konstrukční prvky s režným zdivem, mám v Praze asi nejraději. Jakási variace starokřesťanské baziliky působí zejména svým úsporně zdobeným interiérem s výrazně tlumeným osvětlením. Tahle ponurá atmosféra, nevím proč, mi vždy připomínala knihy Ladislava Fukse, nebo naopak - jeho temné, bizarní až makabrózní texty, tu s nádechem fantasmagorické grotesky (Myši Natálie Mooshabrové, Variace pro temnou strunu), mě z nějakého důvodu přenášely anachronicky do doby před rokem 1900 s jejími lidmi i architekturou (hlavně tou funerální)...Každopádně prohlídku kostela vřele doporučuji i nezdolným optimistům, zejména takhle v noci to bylo úchvatné - jen jsem nábožně seděl, poslouchal zajímavé historky (třeba jak se muselo ubourat jedno křídlo Dientzenhoferovy Portheimky, aby se kostel vešel, a pak vyhloubit sedmimetrové základy v pobřežní navážce) a kochal se hodnotnými artefakty (sv. František od Čeňka Vosmíka na bočním oltáři či freska Poslední večeře, věnovaná smíchovským akc. pivovarem). Když už jsem před půlnocí jako fuksovský Míša začal rozmlouvat s tanečnicí ve skleněné vitríně, medvědem, na kterého tak ráda kouká, a zarámovanou vídeňskou babičkou, bylo třeba vyvinout značné úsilí k návratu do bdělého stavu a domů...














Antonín Barvitius, kostel sv. Václava, Smíchov, 1881-1885, detail hlavního průčelí