Dekapitace Jana Žižky z Trocnova

Onehdá mi před návštěvou biografu vyzbyl nějaký čas, i rozhodl jsem se tedy podniknout waldgang ze Staromáku až do Aera. Cesta to byla po všech stránkách poučná, ale největší překvapení poslední dobou zažívám na hoře Vítkov. Po nečekaném uzavření nedávno vybudované kavárny v památníku na mě tentokrát čekal husitský vojevůdce v póze připomínající spíše oběti Staroměstské exekuce z roku 1621. Nevěřícně jsem zíral - Žižka skutečně nemá hlavu a otvor do hrudního koše kryje mu prostá stříška jak ukradená z kterési ptačí budky!


















Bohumil Kafka, pomník Jana Žižky na Vítkově, 1941

Chvíle němého úžasu ale záhy vystřídal pocit uspokojení. Kéž by to takhle chtělo pokračovat dál... Monumentální Žižkovu sochu od Bohumila Kafky (1932 zadání díla - 1937 model v životní velikosti - 1941 odlití - 1950 slavnostní odhalení) jsem neměl nikdy rád, ale teprve nedávno, při výzkumech ke své dizertaci, vyjevil se mi zajímavý paradox. Kafkův Žižka neblaze proslul hypernaturalistickým ztvárněním - sochař se snažil, aby každý detail naprosto přesně odpovídal husitské době, vše konzultoval s nespočtem odborníků a historiků. "Celá tato pečlivost působí až groteskním dojmem, jde tu však pouze o extrémní důsledek ´zvědečtění´sochařské práce, k němuž svedl vývoj realistického sochařství na jedné a kritického pozitivistického dějepisu na druhé straně." (Z. Hejda, J. Pokorný - Pomníky a zapomníky). Zcela v protikladu ke Kafkově tvůrčímu přístupu je však celkové ideové pojetí a koncepce pomníku pro dané místo na vrcholu Vítkova, která nemohla být vadnější, nemohla být více ahistorická.
Události bitvy na Vítkově (14. července 1420), při které Žižka s nepočetnou skupinou spolubojovníků porazil vojsko císaře Zikmunda, měli poněkud jiný charakter, než vyjadřuje stávající jezdecký pomník. Husité zde bránili dva opevněné sruby a výborně využívali znalost terénu, takže se zdařil výstup pomocného oddílu prudkým svahem na místo bitvy. Následoval úspěch pěších bojovníků proti neohrabané nepřátelské jízdě. Pokud bychom chtěli věc posuzovat z přísně historického pohledu, tak právě na Vítkov se Žižkova jezdecká socha hodí se všech památných míst spjatých s jeho jménem snad nejméně.
Uvědomili si to už v roce 1913, kdy proběhla první soutěž na Žižkův pomník, dva mladí umělci - architekt Vladimír Fultner (1887-1918) a sochař Ladislav Kofránek (1880-1954). Ve svém návrhu, za nějž nakonec obdrželi třetí cenu, nevzdali hold Žižkově osobnosti jako takové, ale konkrétnímu bojišti a hrdinským činům s ním spjatým. Už jen kvůli tomu, nehledě na skvostnou kubistickou architekturu Fultnerova podstavce, měl dnes na Vítkově stát Kofránkův, nikoliv sedět Kafkův trocnovský zeman.










Vladimír Fultner - Ladislav Kofránek, návrh pomníku Jana Žižky na Vítkově, 1913