Vídeň v Terstu

Na otázku ´Vy jste zvyklý psát v kavárně? Neztrácíte tam koncentraci, když je plná lidí?´ odpověděl nedávno spisovatel Claudio Magris takto:
"Naopak. Samozřejmě jsem si vědom, že by člověk mohl propadnout do pózy kavárenského povaleče, ale nemůžu si pomoct, prostě rád píšu v kavárně. Doma jsem neustále vystaven možnosti, že někdo zatelefonuje nebo že podlehnu pokušení, a místo abych psal, zadívám se do knihovny a sáhnu po některé z knih, začtu se a... je po práci. Zato v terstské kavárně San Marco, kam chodím psát už mnoho let, mám pocit, že jsem sám, obklopen věcmi, které potřebuji. Hlasitá hudba by mě při práci rušila, ale hovor a kavárenský šum - to je hudba života. Navíc v kavárně člověk zažívá úplně odlišný druh samoty - není to izolace. Psaní je také jistý typ pokušení, kdy spisovatel věří a opájí se představou, že se mu daří uspořádat chaotický svět. Někdy nás může tato myšlenka zcela pohltit. A to je pak dobré vidět kolem sebe lidi, které vaše psaní nezajímá. To mě vrací na zem."
Jelikož jsem nedávno sepsal v kavárně skoro celou svou dizertaci a moje pocitová zkušenost se jeví podobně, enormně jsem při čtení předchozích vět zbystřil. Vlastně jen na základě touhy spatřit Magrisovo "místo činu" se nečekaně rozšířil itinerář naší letní inspekční cesty po jihoslovanském okraji habsburské monarchie.
Caffè San Marco otevřel na počátku roku 1914 jistý Marco Lovrinovich v patricijském domě vedle mohutné synagogy (1912). Tímto počinem se mělo symbolicky završit formování města k rakouskému obrazu a majitel jako by si v předtuše nechtěl nechat tuto příležitost ujít. Jeho podnik totiž vykazoval veškeré stylové a provozní atributy renomovaných vídeňských kaváren té doby.














Caffè San Marco, Via Battisti 18, Terst

Bylo by pochopitelně pošetilé, doufat v jakési zachytávání efemérních zbytků atmosféry dávno zašlých časů, zejména někdy po třetí hodině odpolední. Mně ale šlo o zážitek samotného prostředí, protože v podobném typu kavárny se cítím nejlépe - tmavší interiér, příšeří, přerušované jen občas originálním svítidlem či zrcadlem, thonetky, mramorové stolky s litinovou nohou, knihovna, velké výlohy, jakkoliv tady neslouží k výhledu na ulici. Nakonec i vítaná nostalgická ošuntělost je zde hmatatelně přítomna; dle mého názoru nikoliv strojená, ale způsobená italskou... řekněme bezstarostností. Snad proto odrbané desky nápojového lístku, velké hodiny jdoucí o hodinu napřed, stolky nachýlené různými směry, díra ve zdi po byvší lampě, která signalizuje dávno zrušený box, či turecký záchod pro pány. Příznačné je v tomto ohledu již entrée, naznačené notně okoralým neonem v nároží. Vedle autentického historického pelu je ale důležité, že kavárna řádně plní patřičné společenské funkce, láká nejrůznější typy návštěvníků a obsluha je tu na úrovni garderobou, komunikací i úslužností. Z toho vyplývá skvělá pověst, díky níž si majitel může dovolit v dnešní době spiklenecky unikátní až mythický postoj - kromě zmíněného spíše maskovaného názvu nenese kavárna na fasádě jedinou reklamu či jakýkoliv jiný nápis. A samozřejmě nelze opomenout: podávají tu výbornou kávu. Tedy mluvím za své americano, vídeň jsem nezkoušel...

Doporučená četba: Claudio Magris - Mikrokosmy (kap. Kavárna San Marco)














Caffè San Marco, interiér, 1914

Výroky I aneb O veřejném prostoru

V pořadu o venkovních sochách, plastikách, mozaikách v dobách socialismu a tehdejší estetice veřejného prostoru vůbec uvedl Pavel Karous z Umprum zhruba toto:
"Ten režim byl ze své podstaty orientovaný na veřejný prostor. Pochopitelně to dělal někdy dost špatně, ale tím, že tomu věnoval energii, čas a peníze, tak ten veřejný prostor skutečně nějakým způsobem fungoval. Ti urbanisti tehdy, to nebyli pouze komunisti, byli zároveň i vzdělaní odborníci a měli nějaký plán, protože měli ideu, že lidi budou v těch obytných buňkách vlastně jen přespávat a jinak budou žít tím veřejným komunistickým životem. Což je v opozici proti tomu, jak funguje tenhle raný kapitalismus, který se snaží člověka z veřejného prostoru vytlačit a zatlačit ho do nějakého prostoru, kde platí za to, že tam je."


















Prolézačka Sputnik, Zdeněk Němeček, 1960. Po 48 letech provozu odstraněna ze Stromovky, nyní v soukromé zahradě u vily na Babě.

David Černý tamtéž dodal: "Dneska se do veřejného prostoru ty zajímavé věci, v kontextu současného umění, nedostávají, narozdíl od té doby, kdy sice byly nějakým způsobem poplatné, ale přece jenom existovaly."













Fontána s reliéfní stěnou u vodárny, Eduard Hájek + arch. M. Brejcha, Horní Měcholupy, 1983. Ústřední chromovanou kouli jaksi odvál čas.

A ještě jednou Karous: "Vždycky by měla být věc méně kvalitní nahrazena věcí kvalitnější."














Kovový reliéf na fasádě ZŠ Plamínkové, Praha 4 byl při nedávné rekonstrukci odmontován a nahrazen neumělým obrázkem basketbalového míče. Nejspíš pro lepší orientaci tupých žáků.

Aseptický kostel Wagnerův

Dneska jsem v časopisu Der Architekt, roč. 1908 zahlédl zajímavý snímek modelu kostela. A protože to nebyl ledajaký kostel, ale jeden z mých nejoblíbenějších, trochu jsem zavzpomínal na své cesty do Vídně za stavbami Otto Wagnera (1841–1918). Zakladatele moderní středoevropské architektury jistě není třeba dlouze představovat. Na vídeňské Akademii výtvarných umění vychoval plejádu mladých umělců, kteří dál šířili jeho myšlenky a stávali se průkopníky nové tvorby ve svých zemích. Za všechny nechť jsou jmenováni Jan Kotěra, Josip Plečnik, Leopold Bauer, Josef Hoffman nebo Marcel Kammerer. Sám Wagner se však k formulování nosných principů architektonické moderny dopracoval teprve postupným vývojem – řadu staveb projektoval ještě v duchu historizujících stylů. Na přelomu století už tvořil v duchu rostlinné secese a později dekorativnost v jeho návrzích ustupuje, respektive se zjednodušuje do geometrických tvarů a prvků.


















Otto Wagner, model kostela sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1904

Příležitost uplatnit své myšlenky v sakrální architektuře získal Wagner poté, co zvítězil v soutěži na psychiatrickou léčebnu ve Steinhofu. Na úpatí Vídeňského lesa postupně vznikl podle jeho koncepce velkolepý areál s nemocnicí a systémem pavilonů. Zdejší budovy jsou symetricky uspořádány kolem středové osy, pro jejíž zakončení v nejvyšším místě komplexu Wagner vyprojektoval v letech 1902–1904 kostel sv. Leopolda (vysvěcený v říjnu 1907). Stavba se rozkládá na půdorysu řeckého kříže a svým výrazem propojuje nejmodernější dobové tvůrčí principy s odkazem k byzantské architektonické tradici.














Otto Wagner, kostel sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1904, celkový pohled

Centrální prostor kostela překlenula majestátní kupole, jejíž ocelovou kostru pokrývají měděné, původně pozlacené desky. Kostel je obložen bílým mramorem a ozdoben drobnými měděnými prvky. V hlavním průčelí vyniká dvojice zvonicových věží a netradiční vstupní část. Portál je ztvárněn jako samostatný baldachýn na bronzových nosičích. Čtyři mohutné sloupy, které touto konstrukcí procházejí, nesou postavy andělů od sochaře Othmara Schimkowitze.


















Otto Wagner, portál kostela sv. Leopolda, Vídeň - Steinhof, 1902-1907

V zářivém, secesně zdobeném interiéru kostela převládá bílá a zlatá barva. Mezi hlavní zásady Wagnerovy moderní architektury patřil důraz na čistě racionální utváření a účelnost stavby a proto v návrhu kostela upřednostnil funkční a hygienická hlediska před estetickými. Zaměřil se na kvalitní akustiku a viditelnost, jednoduchost úklidu a čištění nebo přehlednost uspořádání lavic kvůli případným problémům s neklidnými pacienty. Praktickému pohodlí sloužila celá řada drobných technických řešení, jako například speciální zpovědnice pro špatně slyšící nebo modernizace nádob na svěcenou vodu, ve kterých Wagner spatřoval nebezpečí infekce.
Pod vlivem Wagnerovy stavby vyrostly i v jiných městech monarchie obdobné kostely. Kdo to má do Vídně daleko, nechť tedy zamíří aspoň do Kroměříže. V letech 1905–1908 vyrostl také zde areál moderní psychiatrické léčebny. Jeho budovy projektoval architekt Hubert Gessner, jeden z prvních Wagnerových žáků. V areálu se nachází kostel sv. Cyrila a Metoděje, který se tomu Wagnerovu velice podobá. Kamarád Milda si dal loni při naší cyklojízdě tu práci a hezky ho pro vás vyfotografoval, takže mu poděkujme…














Hubert Gessner, kostel sv. Cyrila a Metoděje, Kroměříž, 1905-1908

Dekapitace Jana Žižky z Trocnova

Onehdá mi před návštěvou biografu vyzbyl nějaký čas, i rozhodl jsem se tedy podniknout waldgang ze Staromáku až do Aera. Cesta to byla po všech stránkách poučná, ale největší překvapení poslední dobou zažívám na hoře Vítkov. Po nečekaném uzavření nedávno vybudované kavárny v památníku na mě tentokrát čekal husitský vojevůdce v póze připomínající spíše oběti Staroměstské exekuce z roku 1621. Nevěřícně jsem zíral - Žižka skutečně nemá hlavu a otvor do hrudního koše kryje mu prostá stříška jak ukradená z kterési ptačí budky!


















Bohumil Kafka, pomník Jana Žižky na Vítkově, 1941

Chvíle němého úžasu ale záhy vystřídal pocit uspokojení. Kéž by to takhle chtělo pokračovat dál... Monumentální Žižkovu sochu od Bohumila Kafky (1932 zadání díla - 1937 model v životní velikosti - 1941 odlití - 1950 slavnostní odhalení) jsem neměl nikdy rád, ale teprve nedávno, při výzkumech ke své dizertaci, vyjevil se mi zajímavý paradox. Kafkův Žižka neblaze proslul hypernaturalistickým ztvárněním - sochař se snažil, aby každý detail naprosto přesně odpovídal husitské době, vše konzultoval s nespočtem odborníků a historiků. "Celá tato pečlivost působí až groteskním dojmem, jde tu však pouze o extrémní důsledek ´zvědečtění´sochařské práce, k němuž svedl vývoj realistického sochařství na jedné a kritického pozitivistického dějepisu na druhé straně." (Z. Hejda, J. Pokorný - Pomníky a zapomníky). Zcela v protikladu ke Kafkově tvůrčímu přístupu je však celkové ideové pojetí a koncepce pomníku pro dané místo na vrcholu Vítkova, která nemohla být vadnější, nemohla být více ahistorická.
Události bitvy na Vítkově (14. července 1420), při které Žižka s nepočetnou skupinou spolubojovníků porazil vojsko císaře Zikmunda, měli poněkud jiný charakter, než vyjadřuje stávající jezdecký pomník. Husité zde bránili dva opevněné sruby a výborně využívali znalost terénu, takže se zdařil výstup pomocného oddílu prudkým svahem na místo bitvy. Následoval úspěch pěších bojovníků proti neohrabané nepřátelské jízdě. Pokud bychom chtěli věc posuzovat z přísně historického pohledu, tak právě na Vítkov se Žižkova jezdecká socha hodí se všech památných míst spjatých s jeho jménem snad nejméně.
Uvědomili si to už v roce 1913, kdy proběhla první soutěž na Žižkův pomník, dva mladí umělci - architekt Vladimír Fultner (1887-1918) a sochař Ladislav Kofránek (1880-1954). Ve svém návrhu, za nějž nakonec obdrželi třetí cenu, nevzdali hold Žižkově osobnosti jako takové, ale konkrétnímu bojišti a hrdinským činům s ním spjatým. Už jen kvůli tomu, nehledě na skvostnou kubistickou architekturu Fultnerova podstavce, měl dnes na Vítkově stát Kofránkův, nikoliv sedět Kafkův trocnovský zeman.










Vladimír Fultner - Ladislav Kofránek, návrh pomníku Jana Žižky na Vítkově, 1913

Špalek hoří!

Jubilea významných událostí už stejně nikdo nebere jako osvětový vzorec pro poučení, tak proč je nepojednat trochu bulvárněji...
Dnes uplynulo přesně 100 let, co na hradeckém Velkém náměstí, v samém srdci historické zástavby, vyhořel dům velkoobchodníka suknem V. J. Špalka. Požár vypukl v krámě, který si pronajímal p. Řezáč, a "příšernou rychlostí" se rozšířil prakticky po celém domě až zachvátil i lepenkovou střechu. Účetní v obchodě prý stačil jen vyhodit několik obchodních knih a sám sotva vyskočil. Vše se odehrálo během sobotního rána, krátce po deváté hodině - na náměstí zrovna probíhal trh, čili nechybělo široké obecenstvo.













Hořící dům obchodníka V. J. Špalka, Velké náměstí, 23. 7. 1910

Požár snad vznikl neopatrností učně, který zavinil vznícení rozlitého lihu, podle jiné verze odhodil sirku či doutník do lihu na podlaze někdo ze zákazníků. Dům kupodivu po požáru nevypadal nejhůř, ale první patro bylo označeno za zdevastované vodou. Pan Špalek nelenil a už třetí den nechal objekt strhnout, škoda byla částečně krytá pojistkou. Připadá vám to, až na onu exponovanou lokalitu, pořád jako banální historka?













Dům obchodníka V. J. Špalka (čp. 141) po požáru.

Pokud bychom se podívali z nadhledu, třeba z ochozu Bílé věže, vypadal by půdorys celého případu možná trochu jinak. Špalkovic rodinná firma měla tradici dlouhou přes sedm desetiletí a po takové době stále jenom jednopatrový dům, široko daleko nejnižší. Na honosném rynku vypadal jako chudý příbuzný. No slušelo se to, když jeho majitel zrovna zastával důležitou funkci v místní hospodářské Ústředně, seděl v městském zastupitelstvu a stejně tak ve správní radě Záložního úvěrního ústavu? Od června 1910 se navíc na vedlejším pozemku přes ulici chystala výstavba čtyřpatrového bankovního paláce. Špalek proti takovému sousedovi nejdřív protestoval, ale ten nečekaný požár jeho uvažování obrátil. Oslovil tedy čerstvě třiadvacetiletého architekta Vladimíra Fultnera, který mu navrhl obdobně "výškovou" budovu, a městská rada překvapivě (!) během necelého měsíce od požáru(!) stavební záměr posvětila. Proti oběma domům se sice zvedla silná protestní vlna, poukazující na zničení "starého rázu" náměstí, ale to vše mělo pouze odkladný efekt.


















Klub Za starou Prahu varuje před chystanou výstavbou v severní frontě náměstí, září 1910, nový Špalkův dům nalevo.

Fultner podnikl některé drobné úpravy, kterými zatlačil vrchní patro do mansardy, ale ve výsledku se Špalek konečně mohl pochlubit honosným obchodním a obytným domem, který důstojně reprezentoval jeho významné postavení ve společensko-ekonomické hierarchii Hradce. Vyšla mu onoho 23. července šťastná hvězda, nebo lidé byli a jsou pořád stejní? Já o tom raději oportunisticky neuvažuji - hlavně, že mohl Vladimír Fultner uplatnit svůj talent...













Vlevo Špalkův obchodní dům, Vladimír Fultner, 1910-1911, vedle napravo bankovní palác Záložního úvěrního ústavu, Osvald Polívka, 1911.

Architektonický hip hop

Tuhle jsem se začetl:
-"Praha zatuhla nejen přehnanou ochranou historie, ale i vpádem kapitalismu... Architekti byli dřív radikálnější. Dnes se všechno podřizuje investorům a nejlevněji vycházej hranatý jednoduchý tvary, zatímco architektura 60. a 70. let měla tendenci rozbít tvar kostky, vznikaly expresivnější stavby, tvarově barevnější."

-"Dlouhodobě taky sleduju soutěže pro pražskej veřejnej prostor a vždycky mě fascinovalo, že na třetím, čtvrtým místě se často objevila jedna geniální věc, tři byly dobrý, ale vítězná varianta byla vždycky přizdisráčská debilita. Skutečnej důvod je podle mě ten, že ve společnosti panuje atmosféra nezájmu a nekonfliktnosti. Naší pasivitou jsme uvolnili přístup ke korytům lidem, který stojej jen o to, aby se nic neřešilo, bokem odtekly nějaký peníze a hlavně aby nebyl skandál. Komunální politika se často dělá takovým taxikářským způsobem, o uměleckejch a městotvornejch projektech rozhodujou i lidi, který za svoje kulturní vyžití považujou muzikál v Divadle Kalich."


















Někdy to samozřejmě dopadne i tak, že geniální je vítězný návrh, zatímco myšlení odpovědných politiků odéeskové... Jan Kaplický, soutěžní návrh Národní knihovny - Oko nad Prahou, 2006

"Pomník obětem války na pražským Klárově je příklad totálního průseru - David Černý sice vyhrál soutěž na jeho realizaci, ale po jedný jeho větě "Mrtvej komunista, dobrej komunista" ho shodili a dosadili místo něj plastiku Vladimíra Preclíka - jeho řešení vypadá jako z roku 1974, působí jako normalizační blbost."


















Vladimír Preclík, pomník obětem druhého odboje, Klárov, 2004 - 2. cena, ale realizace












David Černý, vítězný návrh na pomník obětem druhého odboje, 2004, nerealizováno. Po uvedeném výroku odsoudil Svaz bojovníků za svobodu Černého "vypjatý antikomunismus", který si prý neslučuje s duchem odboje. Radní Prahy 1 tento verdikt podpořili a s Černým se rozloučili.

-"Vím, spousta lidí Karla Pragera nenávidí. Ale podobně nenáviděná je často i televizní věž, která se pomalu stává ikonou Žižkova... Neříkám, že Prager byl anděl, spíš šlo o obrovskýho egomaniaka, kterej si razil cestu jako buldozer, ale jeho architektura není komunistická. Od socialistickýho realismu upustil hned v začátcích a navazoval na progresivní světový tendence. Byl největším vývojářem své doby, mnoho jeho nerealizovaných projektů má v sobě prvky avantgardy a utopie."















Karel Prager, budova Federálního shromáždění (nyní Národní muzeum), 1966-1973. Málokdo už dnes ví, že Pragerova je pouze ona ocelová konstrukce, reprezentující pozdní bruselský styl. Čtyři sloupy ji vynášejí nad původní budovu Pražské peněžní burzy, kterou navrhl v roce 1938 Kotěrův žák Jaroslav Rössler. Právě tato elastická slohová symbióza dokládá Pragerovu velikost...


















El Lisickij, návrh horizontálního mrakodrapu, 1927 - Pragerova sovětská konstruktivistická inspirace?

-"Generace šedesátejch let uvěřila, že přichází nějaká budoucnost. Pak ale přišlo silný vystřízlivění. Teď mám pocit, že zase pomalu přichází doba, kdy se dá v budoucnost uvěřit. Vidím, že po neofunkcionalistický střízlivosti se tvary znovu rozpadaj. Hledají se nový architektonický ikony pro světový metropole, z nejlepších architektů se stávají globální autority. Vezměte si, co způsobila Fosterova okurka Swiss Re v Londýně či Gehryho muzeum v Bilbau - staly se z nich určitý logotypy města. Podobnou službu Praze 21. století mohla prokázat knihovna od Kaplickýho."


















Jan Kaplický, Hauer-King House, Londýn, 1994

Tipnete si autora předchozích postřehů? Je jím raper a grafiťák Vladimir 518 (Peneři strýčka Homeboye). Kromě jiného se zajímá o architekturu - dělal třeba komiks pro časopis Era 21 a stvořil inscenaci Karel Gott Prager. Rozhovor, z něhož cituji, stojí za přečtení komplet (graffiti, squaterství atd., Respekt 26-27/2010).

Hold věži

Pan architekt Václav Aulický to tehdy na Žižkově provedl dokonale, což lze poznat i od nás z Horních Měcholup. Příště se to snad podaří dokumentovat lépe než od stolu přes upatlané okno...













Václav Aulický, vysílací věž Žižkov, 1985-1992, v popředí Primátor English Pale Ale, pivovar Náchod, 2010