"Naopak. Samozřejmě jsem si vědom, že by člověk mohl propadnout do pózy kavárenského povaleče, ale nemůžu si pomoct, prostě rád píšu v kavárně. Doma jsem neustále vystaven možnosti, že někdo zatelefonuje nebo že podlehnu pokušení, a místo abych psal, zadívám se do knihovny a sáhnu po některé z knih, začtu se a... je po práci. Zato v terstské kavárně San Marco, kam chodím psát už mnoho let, mám pocit, že jsem sám, obklopen věcmi, které potřebuji. Hlasitá hudba by mě při práci rušila, ale hovor a kavárenský šum - to je hudba života. Navíc v kavárně člověk zažívá úplně odlišný druh samoty - není to izolace. Psaní je také jistý typ pokušení, kdy spisovatel věří a opájí se představou, že se mu daří uspořádat chaotický svět. Někdy nás může tato myšlenka zcela pohltit. A to je pak dobré vidět kolem sebe lidi, které vaše psaní nezajímá. To mě vrací na zem."
Jelikož jsem nedávno sepsal v kavárně skoro celou svou dizertaci a moje pocitová zkušenost se jeví podobně, enormně jsem při čtení předchozích vět zbystřil. Vlastně jen na základě touhy spatřit Magrisovo "místo činu" se nečekaně rozšířil itinerář naší letní inspekční cesty po jihoslovanském okraji habsburské monarchie.
Caffè San Marco otevřel na počátku roku 1914 jistý Marco Lovrinovich v patricijském domě vedle mohutné synagogy (1912). Tímto počinem se mělo symbolicky završit formování města k rakouskému obrazu a majitel jako by si v předtuše nechtěl nechat tuto příležitost ujít. Jeho podnik totiž vykazoval veškeré stylové a provozní atributy renomovaných vídeňských kaváren té doby.
Caffè San Marco, Via Battisti 18, Terst
Bylo by pochopitelně pošetilé, doufat v jakési zachytávání efemérních zbytků atmosféry dávno zašlých časů, zejména někdy po třetí hodině odpolední. Mně ale šlo o zážitek samotného prostředí, protože v podobném typu kavárny se cítím nejlépe - tmavší interiér, příšeří, přerušované jen občas originálním svítidlem či zrcadlem, thonetky, mramorové stolky s litinovou nohou, knihovna, velké výlohy, jakkoliv tady neslouží k výhledu na ulici. Nakonec i vítaná nostalgická ošuntělost je zde hmatatelně přítomna; dle mého názoru nikoliv strojená, ale způsobená italskou... řekněme bezstarostností. Snad proto odrbané desky nápojového lístku, velké hodiny jdoucí o hodinu napřed, stolky nachýlené různými směry, díra ve zdi po byvší lampě, která signalizuje dávno zrušený box, či turecký záchod pro pány. Příznačné je v tomto ohledu již entrée, naznačené notně okoralým neonem v nároží. Vedle autentického historického pelu je ale důležité, že kavárna řádně plní patřičné společenské funkce, láká nejrůznější typy návštěvníků a obsluha je tu na úrovni garderobou, komunikací i úslužností. Z toho vyplývá skvělá pověst, díky níž si majitel může dovolit v dnešní době spiklenecky unikátní až mythický postoj - kromě zmíněného spíše maskovaného názvu nenese kavárna na fasádě jedinou reklamu či jakýkoliv jiný nápis. A samozřejmě nelze opomenout: podávají tu výbornou kávu. Tedy mluvím za své americano, vídeň jsem nezkoušel...
Doporučená četba: Claudio Magris - Mikrokosmy (kap. Kavárna San Marco)
Caffè San Marco, interiér, 1914
no tebuh, ty ses uz jak dozent, i kdyz pises samozrejme nesrovnatelne lip, to zas jo...
OdpovědětVymazat